Josimar José Évora Dias, známý jako Vozinha, se v pondělí večer v londýnském Palladiu postavil mezi nejlepší brankáře roku. Nominaci na Jašinovu trofej získal na Zlatém míči 2026, přestože je mu 40 let. Narodil se v malém Mindelu na ostrově São Vicente v Kapverdách. Jeho pozdně rozběhlá kariéra zahrnovala angolská, moldavská, portugalská, kyperská, slovenská a nyní chilské angažmá.
Nominace nepřišla za klubové výkony. Vozinha nastupoval jen sporadicky za Chaves v portugalské druhé lize a v Colo-Colo, kde zatím spíše dlouho čekal na šanci. Ocenění odráží jeho nečekaný úspěch na letošním mistrovství světa. Fanoušci v něm viděli člověka, který přežil těžké období a byl přehlížen, a on jim dva zápasy nabídl tu nejkrásnější podobu fotbalové milosti.
Kapverdy porazil Vozinha v úvodním zápase proti pozdějšímu vítězi Španělsku, když jeho tým pronikl do slzavé atmosféry turnaje. Později vydržel s pozdějším finalistou Argentinou až na hranici zdaru v šestnáctifinále. Během několika dnů mezi a po těchto zápasech vzrostl jeho počet sledujících na Instagramu z 56 000 na dnešních 27,7 milionu. Fanoušci po celém světě ho zvolili brankářskou jedničkou ve Dream XI FIFA.
Vozinha, jehož přezdívka v portugalštině znamená „babička“, se stal symbolem všech, kdo odmítají vzdát naděje, které se dlouho nenaplnily. Přesto si stále udržuje vlastní ambice, byť jsou nyní skromnější než jeho dosavadní úspěchy.
Návrat do ligy a cesta do Londýna
V neděli odpoledne, v zápase, který měl kvůli cestě na Zlatý míč vynechat, konečně dostal šanci v domácí lize za Colo-Colo. Tam dlouhodobě nedokáže přemoci svého mladého soupeře o pozici základního brankáře. Předvedl se však skvěle. Jeho tým remizoval s Palestinem 1:1 a Vozinha zlikvidoval tři výborné zákroky, po kterých soupeři beze slov chytali hlavy a jeho trenér dostal těžké rozhodování.
Poté spěchal na letiště v Santiagu, odkud měl vyrazit na londýnský večer. V bílé tepláku ho provázel ochránce, který mu během cesty terminálem držel paži kolem pasu, jako by mu k zápěstí připoutal kufřík plný diamantů. Vozinha si tiše pohvizdoval a mával na každého, kdo ho na cestě povzbudil.
Doprovázel ho prezident klubu Aníbal Mosa. Nejprve odletěli do Madridu, kde nastoupili do soukromého letadla pro poslední úsek své maratonské cesty. Odletěli pouhých šest hodin před začátkem vyhlašování.
Standardní smoking čekal v letadle na věšáku. Vozinha si ho rychle oblékl a probojoval se přeplněnými londýnskými ulicemi a davy před Palladiem. Dorazil k neobvyklému obdivu, ale také k dobře známé převaze protivníků. Večer už zahájil French Montana, který na patrovém autobuse zarapoval svůj hit „One Night“ s refrénem „All I need is one night“. Vozinha se zdál, že přijal stejnou dohodu.
Rozdal víc autogramů než většina hostů. Požádal také o fotky s hvězdou Barcelony a kandidátem na Zlatý míč Lamine Yamalem i se zkušeným trenérem Fabiem Capellem. Choval se spíše jako fanoušek než jako kolega. Než došel na své místo, předvedl stovkám fotoaparátů výraz, který si získal miliony příznivců: trochu překvapený, trochu zamlžený, zároveň užívající si chvíli a žasnoucí nad ní.
Cena slávy
V nedávném rozhovoru pro list The Observer Vozinha přiznal, že nároky spojené s náhlou slávou převažují nad jejími výhodami. „Hodně lidí chce být slavných a mít veřejný profil, ale vidí jen pozitivní stránku té reality,“ řekl. „Upřímně, kdybych dostal na výběr život, který mám dnes, nebo ten, který jsem měl předtím, vybral bych si ten předchozí.“
Jednou se mu jeho druhé přání téměř nevyhnutelně splní.
V září prohrály Kapverdy dvakrát v kvalifikaci na Africký pohár národů a Vozinha připomínal hrdinu pohádky o dočasném vzestupu. Udělal chybu v prohře 1:3 s Mali a neudržel ani jednu ze dvou střel, kterým čelil proti Rwandě, kde Kapverdy podlehly 1:2.
Po svém bouřlivém příchodu do Colo-Colo řekl novinářům: „Přestože jsem hrál v menších ligách za kluby, které nebyly zrovna giganty, v hloubi duše jsem si vždycky říkal, že jsem hráč velkého klubu.“
Večer, který přinesl víc, než slíbil
Špičkoví brankáři nezůstávají bez pozornosti velkých klubů. Vozinha je něco jiného. Jako by to chtěl podtrhnout, videoprezentace nominovaných se střihla dřív, než se na obrazovce vůbec objevil. Přijel z daleka, aby neslyšel své jméno ani potlesk, který by po něm následoval.
Byla to nepřijatelná chyba, ale není urážkou tvrdit, že jeho nominace bude spíše rozlučkovým darem než předzvěstí větších věcí. Právě to dělá jeho loňské léto ještě výjimečnějším.
Vítor Martins, jeho trenér v Chavesu, to vystihl nejlépe. Řekl to poté, co Vozinha oznámil odchod z Portugalska, ještě předtím, než se předvedl proti Španělsku a Argentině. Martinsovo loučení se ukázalo jako prorocké. Zároveň znělo krásně a zároveň bolestně jako nekrolog.
„Je v naprosto konkrétním bodě své kariéry a prožívá jedinečný okamžik svého života, který si možná nedokázal představit: v jeho čtyřiceti letech se chystá na mistrovství světa,“ řekl Martins. „Až do konce byl dokonalým profesionálem.“
Každý brankář připustí, že existují zápasy, kdy se všechny drobné rozdíly zázračně obrátí v jeho prospěch. Proti Kapverdám Španělsko trefilo břevno, i když se na to už méně vzpomíná, a častěji mířilo na Vozinhu, než kolem něj. Ten zápas se dal odehrát i s jiným výsledkem, a Vozinha tak skončil jako statečný, ale poražený hrdina.
Tak se nakonec uzavřel jeho příběh z mistrovství světa, po vypjaté prodloužené hře proti Argentině, v níž několikrát zastavil nezastavitelného Lionela Messiho.
Pondělní večer bude jeho posledním setkáním s podobnou velikostí. Ví to. Když zasedl na své místo, sedělo se mu ve druhé řadě, daleko od uličky, protože věděl, že nebude muset kráčet na pódium.
Ví, že nikdy nezažije trvalou genialitu Harryho Kanea, téměř nepřerušovanou slávu Kyliana Mbappého ani nekonečnou budoucnost Yamala. Pohlédl na krále svého ušlechtilého oboru, včetně Davida Rayi a Unaie Simóna, předurčeného vítěze Jašinovy trofeje, a věděl, že nikdy nebude sdílet jejich bohatství, jen trochu z jejich vzduchu.
Má však obrovské srdce a někde v jeho hlubinách ví něco, co jeho požehnanější soupeři nikdy nepoznají: ví, jaké to je nebýt vybrán, a brzy pocítí, jaké to je patřit někam, byť jen na chvíli.
„Výkon je výkonem pro všechny,“ vzlykal po svém vypjatém zápase proti Španělsku.
Když jeho podivný, třpytivý večer dospěl do hořkosladkého konce, Vozinha vstal a zdržel se v uličce, jako by si nebyl jistý, kam má jít dál. Pohlédl na lustry Palladia, opět trochu překvapený a trochu zamlžený. Urazil dlouhou cestu, aby se v Londýně ocitl, v životě i v tento den, ale aspoň na jeden večer se mohl počítat mezi obry hry a zbytek z nás s ním.
Byl víc než dokonalým profesionálem. Byl dokonalým zástupcem všech, kdo milují fotbal beze vzájemnosti a čekají, až se rozhodne nakonec oplatit lásku i jim.